Zajímavé uskupení, tihle VOID OF SILENCE. Nejde o kdovíjaké revolucionáře co se žánru doom metalu týče, spíše o jednu z těch snadněji rozpoznatelných a lehce vyčnívajících kapel. A vděčí za to hlavně neotřelé formě, v jaké je jejich hudba podávána. Jedná se o velmi přirozené propojení valivé a kvílivé kovové instrumentace a velkolepých, nicméně citlivě zapracovaných ambientních prvků a plošin. To vše zahaleno do misantropních a nihilistických nálad, podáváno s neotřelými vokály.

Alespoň tak tomu bývalo na předposledním, již poměrně starém počinu. Hned několik věcí se od té doby změnilo. Tak především odchod Alana Averilla, jinak známého především z PRIMORDIAL a jeho nahrazení Brooke Johnsonem z THE AXIS OF PERDITION. A hned narážím na první svízel. Tedy, ne že by nový člen dostával zas tak velký prostor, nicméně jeho stylizace, byť třeba nezáměrná, do některých zoufalejších, uřvanějších a teatrálnějších poloh, kulhá v realizaci a nahrávce nikterak neprospívá, spíše naopak. A přitom některé čistější, lehce apatické party mu sedí spíše než výše zmíněné, na rozdíl třeba od jeho předchůdce.

Ovšem, není to pouze jeho, ehm, vina. VOID OF SILENCE přece jen za ten uplynulý čas znějí o něco jinak. Tak především temné a těžké nálady provzdušnily post-apokyptická atmosféra a zasněnost, ačkoliv je z každého momentu cítit odtažitost, jakkoli uvolněně působí, náhravka tím zkrátka získala méně temný ráz. Hlavní zásluhu na tom má pozměněná paleta ambientního výraziva, což je důsledek někdy i osamocené sólové kytary.

Skleněná hudba, tak to občas působí. Ale nezůstane bez výhrad. Tak především takové sklo zmatní, je-li roztaháno po neuměrně dlouhé stopáži. Neuměrné nápadům, neboť neduh prázdných míst na skladbách v průměru o deseti minutách zvlášť vyčnívá, a byť se tato místa střídají s nápaditými dostatečně na to, aby si album dokázalo udržet vaší pozornost, opravdu by neškodilo písně o pár minut zastřihnout. Tato výtka se nevztahuje krom intra a outra ještě na “Temple Of Stagnation..“, pro mě nejčitelnější a přitom nejsilnější skladbu alba.

Asi takhle, je fajn, když se kapela snaží v rámci možností rozvíjet, ale není fajn, že už se k albu navzdory jeho mnohým kvalitám téměř nemám chuť vracet. Možná i za cenu lehkého narušení konceptu by skladby zasloužily lehce přerozdělit. Možná, že mají jejich délky navodit atmosféričnost, nicméně místy spíš navozují zívání.

Pro příště, ať už by to mělo trvat dalších 6 let, ubrat na megalomanii a je dost možné, že budeme mít co do činění s výbornou fošnou, takhle zůstává u lepšího nadprůměru.